KLUB

KLUBOVÉ AKCE

CHOV

KLUB CHOVATELŮ HONIČŮ, z.s.

NOVINKY  |   PLEMENA  |   INZERCE  |   ODKAZY

GENETICKÉ TESTY PRO PLEMENA V KCHH

Testy DNA u provádí laboratoře Genomia a Laboklin.

POAG (Primární glaukom s otevřeným úhlem) - onemocnění očí
PRA-prcd - Progresivní degenerace tyčinek a čípků - onemocnění očí
Lafora - onemocnění s projevy epilepsie - nervový systém
LHS (Syndrom lundehundů) - onemocnění trávicího traktu

Jak provést test?

Obraťte se na svého veterináře. Veterinář, popřípadě vy sami, vyplní do žádanky jméno a další údaje psa, veterinář ověří totožnost psa (čip) a vypíše kód požadovaného genetického testu podle katalogu testů (žádanka a katalog testů jsou uvedeny na webových stránkách genetických laboratoří). V případě zájmu o certifikát je nutné, aby veterinář zkontroloval identitu psa (psů) a toto potvrdil do žádanky. Certifikát je pak možné zaslat na plemennou knihu a výsledy testu budou mít potomci vyšetřeného psa uvedeny v průkazu původu. Vyšetření se dělá ze vzorku krve nebo stěru.

Některé laboratoře poskytují slevy pro členy chovatelských klubů. Pokud si vyberete laboratoř, která tuto slevu poskytuje, obraťte se na matrikáře klubu, aby vám poskytl potvrzení o členství v klubu a toto potvrzení předejte veterináři, ten je přiloží k žádance o genetický test.

Kniha testů a žádanka Laboklinu cz.laboklin.info/zadanky
Testy Genomia www.genomia.cz/cz/veterinarni/psi
Žádanka Genomia www.genomia.cz/podklady/forms/cz/CZ_Genomia_pes_zadanka_c.pdf

Jak interpretovat výsledky testů?

Všechna onemocnění uvedená v tomto příspěvku mají autozomálně recesivní dědičnost.
Výsledky testu mohou být:

Ve výsledcích genetických testů se označují „správné“ nezmutované alely písmenem N jako negativní (popřípadě Nx pokud je více forem alel), také označením divoká alela, případně je uvedeno, že pes je homozygot pro divokou alelu.
„Nesprávné“ alely jsou většinou označovány zkratkou P jako pozitivní nebo zkratkou onemocnění např. Laf nebo POAG.

Každá z laboratoří výsledky uvádí trochu jinak, proto je zde tabulka s příklady výsledků genetických testů a jejich vysvětlení:

Základní rozdíl je v označování „špatné“ alely genu, která nese onemocnění. Genomia ho označuje P, Lakoklin zkratkou nemoci (POAG, PRA, Laf...).

Pes s výsledkem čistý nebo přenašeč je klinicky zdravý, onemocnět může pouze pes s výsledkem postižený.

Psi s výsledkem přenašeč, případně postižený, by měli být v chovu spojováni pouze s partnery s výsledkem čistý, pak se mezi potomky nemůže objevit žádný s výsledkem postižený. Využití psů v chovu s výsledkem přenašeč, případně postižený, je dáno četností výskytu alel nežádoucího genu v populaci. Při vysoké četnosti nežádoucích alel je prakticky nemožné využívat pouze psy s výsledkem čistý, mohlo by dojít k nežádoucímu zúžení genetické variability v populaci. Vhodné je pak využívat především přenašeče.

Použití vyšetřených jedinců v dalších chovu

Primární glaukom s otevřeným úhlem (POAG)

Glaukom je rozmanitá skupina onemocnění, která postupně vedou k oslepnutí v důsledku ztráty retinálních gangliových buněk a poškození zrakového nervu. Jedná se o nejčastější příčinu slepoty a zrakového postižení u lidí i u zvířat na celém světě (Bouhenni et al., 2012). Obecně se glaukom klasifikuje jako primární (většinou dědičně podmíněný) a sekundární (vzniká v důsledku jiného poškození oka - např. - úraz, nádor a jiné) (Kotman et al., 2003). Primární glaukom se dále dělí podle iridokorneálního úhlu (úhel mezi duhovkou, rohovkou a bělmem) na tři hlavní skupiny:
Primární glaukom s otevřeným úhlem (POAG)
Primární glaukom s uzavřeným úhlem (PACG)
Primární kongenitální glaukom (PCG)

POAG u bassetů je způsoben mutací genu rodiny ADAMT. Mutace pravděpodobně narušuje enzymatickou funkci proteinu.
Onemocnění se vyznačuje malým, avšak trvalým zvýšením nitroočního tlaku a subluxací čočky. Počáteční klinické příznaky se projevují u 3 – 4 letých psů obou pohlaví. Zhruba u třetiny případů se objevuje tzv. afakický půlměsíc spojený se subluxací čočky. V pozdních stádiích nemoci dochází k rozšíření bulbu, degeneraci sítnice a deformaci papily zrakového nervu. Tento typ POAG není bolestivý, a tak si majitelé všimnou postižení svého psa až při nápadném zvětšení bulbu nebo problémech s viděním.

Mutace způsobující primární glaukom s otevřeným úhlem u bassetů je děděna autosomálně recesivně. To znamená, že se nemoc rozvine pouze u jedinců, kteří zdědí od obou svých rodičů mutovaný gen; tito jedinci se označují P/P (positivní / positivní). Přenašeči mutovaného genu (N/P, tzn. negativní / positivní) jsou klinicky zdraví, ale přenášejí nemoc na své potomky. V případě krytí dvou heterozygotních jedinců (N/P) bude teoreticky 25 % potomků zcela zdravých (N/N), 50 % potomků přenašečů (N/P) a 25 % potomků (P/P) zdědí od obou rodičů mutovaný gen a budou postiženi POAG.

Zdroj Genomia, genetic laboratory

Lafora

Epilepsie je jedna z nejčastějších chronických neurologických onemocnění u psů. Uvádí se, že postihuje přibližně 5 % psů. Onemocnění Lafora je typ onemocnění matabolického a nervového systému s projevy epilepsie, objevující se u některých plemen. Poprvé byla zjištěna u drsnosrstých jezevčíků trpasličích. Například ve Velké Británii trpí touto autozomálně recesivní progresivní nemocí více než 5 % čistokrevných trpasličích drsnosrstých jezevčíků. Mezi další plemena, u kterých se s tímto onemocněním setkáváme, patří např. baset, trpasličí a velký pudl, pointer, velškorgi nebo bígl... Vzhledem k nepříbuznosti některých plemen, trpících epilepsií Lafora, se zdá, že ke vzniku mutace došlo opakovaně a rozšířena byla inbreedingem.

Klinické příznaky se zpravidla začnou objevovat až ve věku 5 - 6 let psa nebo později. Zahrnují především myoklonus (nepravidelné prudké záškuby svalů typické pro epilepsii) a s postupem času se kromě zvyšování frekvence záchvatů a nekontrolovatelného škubání přidávají i jiné neurologické symptomy jako ataxie, mrkání, slepota nebo demence. U záchvatů je kromě záškubů běžná i rigidita, zvukové projevy, slinění, močení nebo stav bezvědomí. Epileptický záchvat může být vyvolán buď spontánně nebo blikajícím světlem, náhlými zvuky nebo pohybem, zejména v blízkosti hlavy psa. Tato forma epilepsie je neléčitelná a fatální. Terapie je v současnosti omezena na léčbu záchvatů, vhodná dieta a léky je pomohou udržet na uzdě.

Byl identifikován NHLRC1 gen odpovědný za epilepsii typu Lafora u bíglů a trpasličích drsnosrstých jezevčíků. V prosinci 2018 byla stejná mutace nalezena také u čivav. Dysfunkce genu vede k agregaci a akumulaci polysacharidů a vzniku glykogenových partikulí (tzv. Laforova tělíska). NHLRC1 kóduje E3- ubiquitin ligázu (malin), který reguluje laforin. Zjednodušeně řečeno, gen NHLRC1 se podílí na ochraně tkání před akumulací sacharidů. Případnou mutací se ochranná schopnost ztrácí. Laforova tělíska postupně narůstají v centrálním nervovém systému, kde působí neurotoxicky. Kromě mozkové tkáně se tato tělíska ukládají ve svalech, kůži, játrech a srdci. Jedná se vlastně o onemocnění metabolismu glykogenu, které se projevuje jako progresivní myoklonická epilepsie. V genu NHLRC1 gen dochází k nestabilní expanzi 12-meru (sekvenci o dvanácti nukeotidech, která se několikrát opakuje). Zdravý pes má v genu jeden nebo dva 12-mery, přičemž může nést kombinaci:


N2/N2 (od každého rodiče zdědil dva 12-mery),
N3/N3 (od každého rodiče zdědil tři 12-mery),
N2/N3 (od jednoho rodiče zdědil dva 12-mery a od druhého rodiče zdědil tři 12-mery).

Mutovaná alela může mít různé množství opakujících se 12-merů, obvyklý počet opakování je 19-26. Mutovaná je alela označována P. Pes postižený epilepsií Lafora má genotyp P/P. Pes přenašeč epilepsie Lafora může mít genotypy N2/P nebo N3/P.

Dědičnost epilepsie typu Lafora je autozomálně recesivní, což znamená, že musí být přítomny dvě kopie defektního genu (jeden od každého z rodičů), aby byl pes touto chorobou postižen. Jedinci s jednou kopií jsou označovaní jako přenašeči. Nevykazují žádné známky onemocnění, mohou ale defektní gen přenést na své potomky. Při krytí přenašeče se zdravým jedincem vznikne 50 % přenašečů a 50 % zdravých jedinců. Křížením dvou přenašečů vznikne 50 % přenašečů, 25 % zdravých a 25 % postižených potomků. V případě krytí přenašeče s postiženým jedincem, vznikne 50 % přenašečů a 50 % jedinců postižených touto nemocí. Odhaduje se, že nosičem defektního genu může být až 25 % jedinců postižených plemen, takže pravděpodobnost přenosu na štěňata je značná.
Genetický test, který umožňuje odhalit genotyp psa, je obecně doporučován. Pomůže chovateli při výběru potenciálního chovného páru s minimálním rizikem narození postižených štěňat a tím pádem s postupným vymýcením této choroby z chovu.

Zdroj Genomia, genetic laboratory

PRA-prcd (progresivní degenerace tyčinek a čípků)

Progresivní retinální degenerace tyčinek a čípků PRA-prcd vzniká mutací c.5G>A PRCD genu (dřívější označení 1298G>A). Gen PRCD je exprimován především v sítnici, a to se stejnou expresí v retinálním pigmentovém epitelu, fotoreceptorech a gangliových buněčných vrstvách. Vlivem mutace dochází k výměně nukleových bazí TGC za TAC, což má za následek navázání jiné aminokyseliny a strukturální a funkční změny výsledného proteinu.

Tato genetická porucha způsobuje, že světločivné buňky sítnice (tyčinky a čípky) postupně degenerují a odumírají. Onemocnění se obvykle začíná projevovat v období dospívání nebo v rané dospělosti. Věk nástupu, ale i intenzita onemocnění, se však odvíjí i od příslušnosti ke konkrétnímu plemeni. Nejdříve ztrácejí svou funkci tyčinky, u psa se toto projevuje noční slepotou, a poté se dostavuje i degenerace čípků. Většina postižených psů nakonec oslepne.
Mutace způsobující prcd je autozomálně recesivní. To znamená, že se onemocnění projevuje pouze u jedinců, kteří získali mutovaný gen od obou svých rodičů (recesivní homozygoti). Přenašeči genu (heterozygoti) zdědili mutovaný gen pouze od jednoho z rodičů a jsou klinicky zdraví, stejně jako nepostižení homozygoti. Přenašeči však mutovaný gen přenášejí na své potomstvo. Genetický test pomáhá při diagnostice. Dokáže určit genotyp psa a je klíčem ke snížení a postupnému vymizení prcd z chovu. Je důležité si uvědomit, že ne všechny retinální onemocnění jsou PRA a ne všechny PRA jsou formou PRA-prcd. U řady plemen nebyla objasněna dědičná příčina jejich PRA. Nevylučuje se ani vícero mutací zodpovědných za retiální atrofii u jednoho plemene. Proto se doporučuje každoroční oční vyšetření veterinárním oftalmologem.

Zdroj Genomia, genetic laboratory

Lundehund syndrom

Lundehund syndrom je dědičné onemocnění trávicího traktu výhradně psího plemene norský lundehund. Jde o kombinaci několika onemocnění trávicího traktu, jehož následkem je ztráta bílkovin. Onemocnění není léčitelné a často končí smrtí zvířete. Přesný výskyt není znám, ale předpokládá se, že je vysoký.

Lundehund syndrom je genetické onemocnění. Je zapříčiněno mutací genu LEPREL1 a má charakter autosomálně recesivní. Gen LEPREL1 je produkován v subpopulaci neuroendokrinních buněk ve střevní mukóze, je důležitý pro zpracování a uvolňování neuropeptidů. Právě nervový systém střeva může spouštět nespecifický zánět střev přes sekreci neuropeptidů. Neuropeptidy hrají klíčovou roli při nespecifickém zánětu střev. Lundehundi s touto genetickou mutací ale bez klinických příznaků, mají buď subklinický průběh nebo onemocní později. Nástup příznaků je nejspíš ovlivněn také vnějšími vlivy, jako je stres, potravní alergie nebo další přidružené onemocnění. Syndrom má některé vlastnosti různých onemocnění jako je protein losing enteropatie, intestinální lymfangiektázie, nespecifický zánět střev a malabsorbce. Hlavní příčina obtíží lundehundů je ztráta bílkovin, zejména albuminu a globulinů, která může být pro psa fatální.

Nástup prvních příznaků je variabilní, popisuje se ve věku od 2 do 10 let. Nejčastější projevy jsou průjem, zvracení, snížený apetit, snížení hmostnosti, apatie, otoky zadních končetin a ascites (abnormální hromadění volné tekutiny v břiše). Výskyt tohoto onemocnění není přesně znám, ale odhaduje se minimálně 40 %. Je to zřejmě způsobeno velice malou populací a tedy malou genetickou variabalitou.

Léčba je pouze symptomatická a spočívá zejména v přísné dietě, kde je vyšší obsah bílkovin a nižší obsah tuku, případně i hypoalergenní krmivo. Dále se podávají imunosupresiva, antibiotika, vitaminy a probiotika dle příznaků. Prognóza je variabilní, závisí na odpovědi pacienta na terapii. Často je toto onemocnění progresivní a může vést ke smrti zvířete, díky ztrátě bílkovin a celkové slabosti. Genetické vyšetření může odhalit nemocného jedince i přenašeče. Je zejména cenné při sestavování chovných párů, kdy chovatelé můžou předcházet produkci dalších nemocných psů.

Zdroj: Metzger, J., Pfahler, S., & Distl, O. (2016). Variant detection and runs of homozygosity in next generation sequencing data elucidate the genetic background of Lundehund syndrome. BMC Genomics, 17, 535. http://doi.org/10.1186/s12864-016-2844-6
Berghoff, C.G. Ruaux, J. M. Steiner, D.M. Williams. Gastroenteropathy in Norwegian Lundehund. Compendium (Yardley, PA)29(8):456-65, 468-70; quiz 470-1 · September 2007

Pro Klub chovatelů honičů zpracovala Ing. Michaela Přenosilová
Po faktické stránce zkontrolovala MVDr. Jana Pašková
Schválil výbor Klubu Chovatelů honičů

 |    NÁVŠTĚV